Cesta

Letěl jsem z Prahy do Londýna, tam přesedal na větší letadlo do San Franciska a tam opět přestup do San Diega. Celková doba cesty Praha – San Diego 19 hodin, cena letenky 22 500 asi. Letěl jsem s British Airways do San Franciska a pak do San Diega s United Airlines.

Do Prahy jsem jel už v sobotu, přespal u kamarádů, v neděli ráno mě zavezli na letiště, takže pohoda. Známosti z výšky se hodí. Škoda jenom, že malej Mira se rozhodl, že už v Praze nebude, dal výpověď v práci a stěhuje se do Slovinska za svou přítelkyní, se kterou vedl 5 let vztah na dálku, 2x se rozešli, a zase se dali dohromady. Odvážlivec! Jako by nestačilo, že už tak se mi všichni kámoši ze střední rozutekli po republice, ještě toto!

Co napsat o cestě? Začalo to tím, že mě odbavoval nějaký mladý zobák co tam pracoval první den po spoustě školení a že prý ať mu řeknu adresu, kde budu bydlet. Já že nevím, že mě budou čekat na letišti. On že mi nemůže vystavit letenku, že mu to systém nedovolí, když tam nedá adresu. Já co že s tím jako mám dělat? On že mám zavolat někomu do San Diega ať mi řekne adresu. Já že v San Diegu je půlnoc. On že mám jít najít internetovou kavárnu a nějakou ulici si najít. Já jestli to jako myslí vážně?? On že prý mi tedy nemůže vystavit letenku! To už jsem vedl paralelní rozhovor sám se sebou a říkal si „Klídek voe, jsi na dovolené, on je tu první den, buď hodný, nekřič, nebij ho...“. Ale znáte mě, jsem kliďas ;-) Tak jsem mu nakonec s úsměvem řekl, že jistě chápe, že je to jejich chyba, že když po mě jejich systém nechtěl při internetovém objednání žádnou adresu, tak ji asi nemůže teď po mě chtít když stojím na letišti sbalený a za chvíli mi to letí a že se prostě nehnu z místa dokud mi tu letenku nedá. Nakonec zavolal nějakého supervisora, nasranou namachrovanou ještě celkem mladou babu, ta tam naťukala nějakou adresu co si vymyslela a že prý si to budu muset vyjasnit s emigračním úředníkem. Tak jo, letím.

Cesta je to celkem dlouhá, ale můžu říct, že to nebylo tak hrozné jak jsem čekal. Autem do Francie na lyže to bylo horší. Jednak 2x2 hodiny přestupů tu cestu trochu rozmělní a taky se po letadle dá procházet, protahovat si tělo, měl jsem notebook, knížky a tak, tak se to dalo. Bohužel se nedá v letadle notebook dobíjet!

Poslední „zajímavost“ byla s kuframa. V Praze jsem se ptal co s nima bude na přestupech, jestli si je musím brát. Ten mlaďoch, že prý ne, že budou cestovat se mnou. Fajn, super. V Londýně to byla i pravda. V San Franciscu si to kráčím jenom s foťákem a procházel jsem nějakým místem, kde stáli nějací ti officers. Ten na mě vytřeštil oči, že kam to jako jdu, kde mám kufry?! Já že se o ně prý postarají, on že prý to teda ne, ať se pro ně vrátím! Tak jsem se otočil, našel ten jezdící pás a fakt, můj kufr tam běhal dokola. Tak jsem nakonec byl rád, že officer na mě byl zlý a ještě mu poděkoval. On že prý „Don’t believe them, believe just to the officer!“. V té době jsem už byl dost unavený a celkem pitomý z té cesty, bo do San Diega jsem dojel v asi 3 ráno našeho času. Takže až v San Diegu mi došlo, že jsem vlastně měl kufry 2!! :-) Jeden jsem prostě v SF zapomněl. Ale! Na úřadě ztrát a nálezů mi paní pověděla, že jí počítač říká, že kufr prý přiletěl se mnou. A fakt, byl na tom jezdícím páse. Paráda ne? Určitě jste už slyšeli historky o tom jak aerolinky ztrácí kufry. Já jsem si ho ztratil sám a oni ho našli a poslali dřív než mi to došlo :-).

Jako bonus přikládám svůj unikátní seznam věcí na cesty podle kterého se balím! :-))