Trip day 1 – way to Grand Canyon

Přišel den D, sobota 6.6., kdy jsem měl vyrazit na svůj 2- týdenní výlet po Kalifornii, Arizoně, Utahu a Nevadě, viz plán níže. Plán na první den byl jednoduchý, ujet cca 900 km ze San Diega do Grand Canyonu. Na to jsem chtěl vyrazit brzo ráno, samozřejmě. Bohužel jsem se den předtím neplánovaně vrátil z Mexika pozdě, kolem 10 večer, musel se ještě sbalit, zabouchl si klíče od auta v kufru, takže jsme se museli do mýho auta násilně vloupat a ráno se mi nechtělo vstávat a ještě jsem se potřeboval stavit v obchodě koupit si nový polarizační filtr na foťák, který nakonec udělal dobrou práci na kvalitě fotek. No prostě vyrazil jsem asi v 11 místo v 8.
Aby toho nebylo málo, tak jsem ráno zaznamenal nějaké střevní záležitosti, tj. následující den po Mexiku. Tak si říkám „a je to tady, prasečí chřipka jede“ :-). Nadopoval jsem se práškama proti střevním potížím a doufal, že to přežiju a neumřu někde v poušti v Arizoně. Vybavili se mi vzpomínky jak mě jednou chytil takový divný vir a všechno jídlo a voda ze mě šla všemi směry tak dlouho, až jsem zůstal bezvládně ležet a skončil v nemocnici 3 dny na kapačkách. Myslím se ten vir jmenovalo Campilobakter Jejuni nebo tak něco, děsná svině. Fakt nevím co bych dělal někde v Arizoně, kdyby mě potkali nějaké horečky a tak :-).

Zpět k cestování. Koupil jsem si na cestu 20 CD (za ceny 3 až 10 dolarů, to jde ne? :-)), pustil si stylově soundtrack z Pulp Fiction a vyrazil. Bál jsem se, že jezdit takové štreky po USA a řídit pořád sám nezvládnu a že to taky bude nuda, ale není to tak. Dálnice v USA jsou buď 4-6 proudé tam kde je rušno, nebo 2-proudé a zcela prázdné na dlouhých přejezdech jako v Arizoně a Utahu. Člověk si zapne tempomat, pustí muziku a jede 200 mil pořád rovně a čumí po okolí. Byl jsem celkem překvapený jak mě to bavilo. V téhle části USA to vypadá totálně jinak než v Evropě a je zajímavé tím prostředím už jenom projíždět. Chvíli kolem obrovské skály, za chvíli pustina, pak klasická písečná poušť, u Grand Canyonu zase lesy a tak.

Zajímavá je třeba i ta pustina v Arizoně. Stovky mil není vůbec nic, kamení a sem tam ty nejodolnější rostliny. A drsné je, že i tady lidi žijou. A to zcela jinak než v ČR. Hned vedle dálnice je třeba sto mil plot. Každou druhou míli v plotu díra, prašná cesta kilometr do pustiny a tam v dálce stojí osamělý barák. Za míli nebo dvě to samé. Nevím co tam ti lidi dělají, kde nakupují, kam chodí do školy, kde pracují. Velká nevýhoda toho je, že jako kemper jsem v těchto prostředích měl velký problém někam uhnout z cesty do lesa a zabydlet se na noc. Ale nakonec jsem první den dal asi 800 km a kousek před Grand Canyonem zahnul kdesi do lesa a spal pod nějakou červenou horou. Vyšlo to tak tak. Říkal jsem si, že mám čas do půl desáté, že jsou teď dlouhé dny. To mi ale nedošlo, že jsem za jeden den překročil jednu časovou zónu a v osm bylo najednou tma.
Cestou jsem dělal nějaké fotky. Ale spěchal jsem, takže jsem to pral za jízdy přes sklo ve 130 km/h, takže kvalita není vysoká. Ale okno jsem umyl! :-)

Photos: http://picasaweb.google.com/rprichystal07/Day1WayToGrandCanyon#